Jak překladatel spojuje překlad s dokumentem a proč na tom záleží

Notářsky ověřený překlad je vždy fyzicky jeden objekt: listy překladu spojené se zdrojovým dokumentem, prošité nití, očíslované, s papírovou pečetí a razítkem notáře na rubu. To, k čemu je překlad připojen, určuje jeho právní váhu, cenu a to, zda vám originál zůstane v ruce.

Varianta 1: překlad je spojen s originálem

Listy překladu se prošijí se samotným dokumentem. Dělá se to, když originálu není líto ho „zatížit“ prošitím a razítky: výpis z rejstříku trestů, potvrzení od zaměstnavatele, výpis z účtu, lékařská zpráva — dokumenty potřebné pro jedno konkrétní podání a později nepotřebné. Je to nejsilnější varianta: vazba překladu a zdroje je neoddělitelná a přijímající strana nemá otázky.

Varianta 2: překlad je spojen s notářskou kopií

Nejprve notář ověří shodu kopie s originálem, pak se k této kopii připojí překlad. Tak se postupuje u pasů, diplomů, matričních dokladů — dokumentů, které pak potřebujete v originále. Přijímající strana dostane i ověřenou kopii zdroje, i překlad. Nevýhoda — jsou to dva notářské úkony místo jednoho, tedy dráž.

Varianta 3: překlad je spojen s prostou kopií

Nejslabší varianta: notář ověří jen pravost podpisu překladatele, ne to, že přiložená fotokopie odpovídá originálu. Část úřadů takový překlad nepřijímá. Použijte ho jen tehdy, pokud přijímající strana přímo řekla, že to stačí.

Když si vyzvedáváte hotový překlad, zkontrolujte: listy jsou prošité a zalepené pečetí, na pečeti je uveden počet listů, je tam razítko a podpis notáře, je vyznačeno číslo v rejstříku. Nic se nesmí rozvazovat — rozeberete-li dokument, abyste „pohodlněji naskenovali“, překlad ztrácí platnost a je nutné ho ověřit znovu. A předem se přijímající organizace zeptejte, k čemu svázat: k originálu, notářské kopii nebo prosté kopii.